Cesta: Město, historie a památky / Město Hranice / Hranice


HRANICE

 

Archeologické nálezy

Archeologické nálezy z Velké a Malé Kobylanky ukazují, že už v paleolitické době se na Hranicku vyskytovali lovci z rodu homo sapiens. Sporadicky se tu lidská bydliště objevují i v následujícím období, vždyť oblastí procházelo hned několik obchodních cest, spojujících jih a sever i západ a východ Evropy. Souvislejší osídlení oblasti však přišlo až ve 12. a 13. století. Do té doby byla Moravská brána součástí pomezního hvozdu, z dnešního pohledu vlastně pralesa, který odděloval osídlené Olomoucko od Opavska. Vnímání oblasti jako hraničního území se pak zřejmě promítlo i do názvu města Hranic.

 

Počátky města

O Hranicích se poprvé mluví v listině, která se hlásí k roku 1169. Podle ní daroval olomoucký kníže Bedřich rajhradskému benediktinskému klášteru hranický újezd, který před tím částečně kolonizoval rajhradský mnich Jurik. Ten, jak říká listina, „strašlivé místo z pusté samoty kácením dubů a přípravou polí osídlil“. Moderní kritika pravost listiny odmítla, informace o Hranicku jsou však většinou považovány za spolehlivé.

První listina, která mluví výslovně o založení města, a přitom není považována na padělek, je z roku 1276. Opat hradišťského premonstrátského kláštera Budiš dovolil jistému Thámovi, aby tzv. vysadil ves Hranice na město – nejednalo se o nic menšího než vybudování nové samosprávné instituce, která by mj. klášteru poskytovala stabilní finanční příjem. Náročný proces lokace města se ovšem zřejmě nezdařil, protože v roce 1292 zopakoval totéž opat Chvalek s lokátorem Gerlachem. Město Hranice bylo vybudováno na vyvýšenině nad soutokem Veličky a Bečvy. Centrem obce byl zřejmě již dříve vybudovaný kamenný kostel na dnešním Školním náměstí, zbořený v 18. století. Odtud dostaly Hranice své latinské a německé pojmenování – Alba Ecclesia, Weisskirch, Bílý (rozuměj kamenný) kostel. Ze západu chránila město říčka Velička, z východu Ludina, na nechráněné severní straně města stála tvrz, která se poprvé připomíná roku 1398.

Město spravovalo podle lokačních listin dvanáct konšelů. Vedle této samosprávy existovala ještě vrchnostenská správa, reprezentovaná rychtářem-fojtem, která zajišťovala plnění povinností vůči majitelům města.

 

15. století

Hradišťští premonstráti město opakovaně pronajímali a zastavovali šlechtickým majitelům až byl nakonec církevní majetek definitivně zprivatizován v průběhu 15. století pány z Cimburka a z Pernštejna. Kališnicky orientovaný Jan Tovačovský z Cimburka dobyl katolické Hranice někdy na přelomu let 1427 a 1428. Za bojů byly zničeny městské knihy a privilegia, takže roku 1431 byla práva a povinnosti města a měšťanů sepsána znovu. Z těchto dokumentů se dozvídáme také to, že město bylo obehnáno dřevěnými parkány a příkopy.

Cimburkové drželi kromě Hranic také sousední panství drahotušské, což umožnilo rozvoj Hranic jižním směrem. Město Hranice totiž vzniklo na samém jižním okraji hranického újezdu, na hranicích s újezdem drahotušským. Rozvoj Hranic pak po staletí probíhal jižním směrem na úkor území města Drahotuš, až se postupně obě aglomerace spojily.

Se jménem Viléma z Pernštejna, který město koupil roku 1475, a jeho syna Jana je spojena plánovitá výstavba domů lemujících hranické náměstí, jež úplně překryly starší gotickou zástavbu, tvořenou většinou stavbami ze dřeva a hlíny. I v tomto období byly ovšem celokamenné domy spíše výjimkou. Za Pernštejnů byla dále přestavěna gotická tvrz, byly vybudovány kamenné hradby a rozvíjela se také hranická předměstí – Motošín na jihu, Novosady na západě, Horní ulice na severu a Předměstí na východě.

 

16. století

Roku 1522 dal Jan z Pernštejna Hranicím nový městský řád, který definoval pravomoci městské rady a reguloval ekonomický život města. V čele městské samosprávy stáli každoročně volení dva purkmistři a deset konšelů, které v jejich funkcích potvrzovala vrchnost. Měli na starosti správu města. Soudní pravomoc včetně práva hrdelního vykonávali s fojtem. V čele vrchnostenské správy stál úředník (hejtman) jmenovaný většinou z řad drobné místní šlechty.

Na místě bývalého fojtství v rohu náměstí byla vystavěna roku 1528 radnice, což svědčí o rostoucím významu samosprávy. Pro obyvatele města i předměstí měla velký význam také přeměna dosavadních robotních povinností v peněžní dávky. Od roku 1524 nemuseli hraničtí měšťané a předměšťané, kteří se od roku 1519 řídili jedním právem, vykonávat žádnou robotu, narozdíl od obyvatelů okolních vesnic.

V roce 1539 uvádí dochovaný soupis 140 domů ve městě a 114 na předměstí. O rychlém rozvoji města svědčí, že roku 1569 už bylo na předměstí 176 domů, počet domů ve starém městě se prakticky neměnil.

Pernštejny vystřídal roku 1553 Jan Kropáč z Nevědomí, který přestavěl hranický hrad v renesanční zámek. V 70. letech 16. století byly založeny dosud dochované městské knihy, teprve vlastně od této doby můžeme systematicky sledovat historii města na úrovni jednotlivých objektů.

Druhá polovina 16. století přinesla do města čilý stavební ruch a renesanční módu, která dala městu řadu památek. Některé z nich existují dosud – kromě zámku, dobudovaného za Zdeňka Žampacha z Potštejna na přelomu 16. a 17. století, je to především několik domů s renesančními portály. Vzhledem k tomu, že gotické památky se v Hranicích až na naprosté výjimky nedochovaly, tvoří dnes renesanční výtvory nejstarší viditelnou tvář města.

K tomuto období patří také dva zajímavé objekty mimo městské hradby – předměstský dům čp. 265 se zbytky renesančních sgrafit, za jejichž autora bývá považován alchymista Jan Červenka Turnovský, příslušník Jednoty bratrské. S počátky Jednoty je spojen i objekt Kostelíčka pod lesem, který se v pramenech poprvé objevuje na konci 15. století jako místo, kde byli pochovávání příslušníci Jednoty bratrské. V roce 1595 byl Kostelíček vystavěn v renesanční podobě s pozdněgotickými prvky. Stavitelem byl zednický mistr Martin František Vlach, tedy Ital. Přítomnost italských stavitelů je v Hranicích doložena v této době několikrát.

Zajímavý popis vzhledu města nám zanechal jiný Ital – ceremoniář kardinála Enrica Caetana, který navštívil Hranice v roce 1597: „Celé město je vystavěno z vápna a kamenů, má hezké a čisté náměstí a všech­ny domy malované po celé délce s podloubím jako v Bologni, a tak tomu bylo také po celém městě. Měli jeden kostel, který udržovali, jak jsem viděl, ve velké čistotě a na hlavním oltáři byl obraz večeře Páně a byly tam dva další oltáře a kostel plný lavic a nahoře různých balustrád, kterým v kostele odpovídala kazatelna, z níž mají ve zvyku pronášet svá kázání. Kolem byl hřbitov na způsob kostelů v Polsku a na bráně hřbitova a na jiných místech uvnitř i venku byly napsány verše v latinském a německém jazyce. Onoho dne, kdy jsme zastavili v Hranicích, jsem si povšiml, že v onom městě měli ve zvyku v každou hodinu, hned poté, co odbily hodiny, zatroubit na trub­ku, jak se to vidí téměř po celé Moravě a v mnoha jiných městech Německa.“

 

17. století

Od konce 16. století se rostoucím zadlužením města i konflikty měšťanů s vrchností ohlašovala velká krize, která vyvrcholila třicetiletou válkou. Za stavovského povstání se majitel hranického panství Václav Mol z Modřelic angažoval na straně povstalců, za což zaplatil žalářem a konfiskací majetku, jenž naopak darem za své věrné služby získal olomoucký biskup František kardinál z Dietrichsteina. Ten jej roku 1636 odkázal svému synovci Maxmiliánovi z Dietrichsteina, jehož potomci vlastnili hranické panství skoro tři staletí. Hranice tak byly součástí jednoho z největších moravských dominií, což sice znamenalo, že nebyly městem rezidenčním (to se nalézalo v Mikulově), mohly ale těžit z výhod progresivně spravovaného hospodářského celku.

Nedlouho po porážce stavovského povstání zasáhly město další boje třicetileté války. V říjnu 1626 vydala část měšťanů město dobrovolně vojsku protihabsburské koalice pod vedením generála Mansfelda. Za tuto „ohavnou mansfeldskou rebelii“ byla městu zrušena všechna privilegia a dva čelní protagonisté byli popraveni, ostatní odsouzení hraničtí měšťané dostali na poslední chvíli milost. Městská privilegia byla z větší části obnovena roku 1629.

Město bylo za třicetileté války několikrát dobyto a vyrabováno i sužováno epidemiemi, takže soupis z roku 1644 zaznamenává 89 obydlených a 38 pustých domů ve městě a 34 obydlených a 127 pustých domů na předměstí. Všichni měšťané a předměšťané měli dohromady pouze 9 koní, 72 krav a 63 ovcí. Poté však následovala další okupace města švédskými vojsky, takže na konci třicetileté války v roce 1648 byla situace měšťanů ještě horší. Vypálen byl zámek, radnice i kostel, byly pobořeny městské hradby včetně bran. Z této zkázy se město vzpamatovávalo více než půl století.

Právě uvedený počet domů ve starém městě v roce 1644 – celkem 127 – neznamená, že by se několik domů oproti roku 1539 ztratilo, to jen soupis z roku 1644 neuváděl domy židovské. První židé se v Hranicích usazují roku 1611 přes odpor měšťanů, zato však s podporou vrchnosti, pro níž byli ekonomicky nejvýhodnějšími poddanými. V průběhu třicetileté války židé skoupili všechny objekty Židovské (dnes Janáčkovy) ulice a po vydání privilegia z roku 1636 začali vystupovat jako samostatná židovská obec s vlastní samosprávou, která existovala až do roku 1919. K židovské obci patřilo ještě několik dalších objektů mimo Židovskou ulici a také dosud existující židovský hřbitov v dnešní Zborovské ulici.

Etablování židovské menšiny ovšem nebylo jedinou strukturální změnou, kterou Hranice prošly v průběhu třicetileté války. Ještě významnější byla rekatolizace města, které se v průběhu 16. století přiklonilo výrazněji k luterské reformaci, vlivná však byla i menšina příslušníků Jednoty bratrské. Rekatolizace proběhla ve 20. a 30. letech 17. století poměrně úspěšně. Od té doby farní chrám, obnovený a rozšířený v 60. letech 17. století, i Kostelíček sloužily katolickým bohoslužbám. Třetí kostel vyrostl na předměstí Novosady roku 1668 na troskách bývalého bratrského sboru, byl zasvěcen sv. Šebestiánovi, ochránci proti moru.

Barokní dobu předznamenalo v Hranicích založení tzv. květné zahrady na předměstí Novosady. Roku 1671 byly znovu vystavěny obě zámecké věže poškozené válkou, následujícího roku byly hospodářské části zámku přestavěny na zámecké sýpky a pivovar se sladovnou a palírnou.

 

18. století

Klidný vývoj města opakovaně narušovaly neúrodné roky, epidemie nemocí, válečné události i požáry – např. v roce 1723 vyhořela celá západní strana náměstí, roku 1767 zase velký požár poničil domy ve Farní ulici a na jižní straně náměstí – ale celkově se již jednalo o kontinuální růst ekonomický i kulturní. Počet obyvatel i domů neustále narůstal, takže v roce 1797 bylo ve starém městě 123 křesťanských a 18 židovských domů, na předměstí 258 domů, v nich žilo celkem 3512 obyvatel. Dismas Hoffer popsal roku 1727 ve svém pokusu o moravskou topografii Hranice lakonicky: „Město Hranice leží na řece Bečvě. Je to malé, ale pěkně položené hrazené město. Náleží knížecímu rodu Dietrichsteinů. Od Olomouce je vzdáleno 4 míle, od Lipníka 1 míli cesty. Městem vede zemská silnice z Krakova do Vídně.“

Ve druhé polovině 18. století došlo k vybudování nového farního chrámu (1754–1764) na hlavním náměstí, starý kostel byl zbořen a okolní hřbitov zrušen. Vybudování nového kostela bylo součástí systematického plánu knížete Karla Maxmiliána z Dietrichsteina (Hranice vlastnil v letech 1738–1781), který inicioval také stavební úpravy Kostelíčka, výstavbu kaple v Teplicích nad Bečvou a další projekty v okolí města. Nejednalo se o výraz „zjitřené barokní zbožnosti“, ale spíše o realizaci osvícenského projektu „uspokojení náboženských potřeb“, korespondujícího s josefinskými reformami. Ty ovšem měly i svou restriktivní stránku – v Hranicích byla jako nadbytečná odsvěcena kaple sv. Antonína, vystavěná někdy v polovině 17. století v blízkosti Kostelíčka, stejný osud postihl i kostelík sv. Šebestiána na předměstí Novosady, přeměněný roku 1787 ve sklad soli. Je třeba dodat, že kaple sv. Antonína osudu skladiště unikla a roku 1824 byla znovu vysvěcena. A dokonce i kostel sv. Šebestiána se svému původnímu určení úplně nevzdálil – roku 1924 byl přeměněn v modlitebnu Českobratrské církve evangelické.

Josefinské reformy se dotkly také samosprávy města, v roce 1787 ztratily Hranice soudní pravomoc a poklesly na úroveň tzv. ochranného města (vyšší status poddanského města). V ekonomické oblasti se na konci 18. století Hranic dotkl první závan ekonomické transformace, která postupně zlikvidovala roli cechovních sdružení a dala možnost volnému podnikání a tovární výrobě – roku 1784 založil kníže Karel Jan z Dietrichsteina (Hranice vlastnil 1781–1808) ve Světlíkovském dvoře v Horní ulici manufakturu na výrobu fajánse. Také soudní rozhodnutí, které měšťanům roku 1795 umožnilo dovážet do města víno (i když zatím jen pro vlastní spotřebu) a tím narušilo vrchnostenský monopol, signalizovalo počátky kapitalistické ekonomiky.

 

19. století

Pro její další rozvoj měla klíčový význam dopravní infrastruktura – v letech 1784–1785 byla vybudována tzv. císařská silnice, která procházela centrem města od západu k východu. Byly kvůli tomu zbořeny dvě městské brány s věžemi (Horní a Drahotušská) a vojenský význam hradeb zcela pominul. Vzhledem k neúnosnému množství dobytka, který byl po této silnici centrem města hnán, byla roku 1839 trasa silnice přeložena mimo vnitřní město. Roku 1847 byla vybudována Severní dráha císaře Ferdinanda a Hranice dostaly železniční spojení, od roku 1869 fungovalo též telegrafní spojení se světem, přičemž poštovní úřad tu sídlil už od roku 1785.

Zásadní význam pro Hranice měl rozvoj soukenictví, ke kterému došlo na přelomu 18. a 19. století – několika hranickým rodinám se podařilo efektivně vyřešit odbyt hranického sukna na uherských a vídeňských trzích, což vyvolalo nebývalou konjunkturu soukenické výroby.

Zatímco domácí výroba sukna pozvolna upadala, tovární výroba přežila až do konce 20. století – Hellerova textilka, založená roku 1841, pracovala v rámci národního podniku Karnola až do 90. let 20. století. Hospodářský obraz města v roce 1824 byl takovýto: „Město i s předměstím obsahuje v sobě 428 numer, v nichžto 4.368 duší křesťanských a okolo 500 židů přebývají. Obyvatelové živí se z větší částky řemeslem soukenickým a nacházejí se zde kupci mohovití, jenž sukna do Peštu a do Tyrnavy dovážejí. Bydlejí zde i kupci řečtí ze zemí tureckých a přicházejí sem i ze země švejcarské a z Mediolanu kupci, jenž sukna sami kupují, připravují a do své vlasti odesílají. Zdejších takových kupců suken nachází se zde 24, soukeníků 460 mistrů, kupců rozličného kupeckého zboží čítají zde 4, apatyka 1, barevny na sukna 3, na plátna 3, postříhačů 9, řezníků 19, krejčů 26, ševců 40, kovářů 6, zámečníků 6, knihtiskař 1, stolařů 10, kolářů 3, sedláři 4, řemenáři 2, kloboučníci 3, cukrář 1, pekařů 7, pernikářů 1, hrnčířů 5, cvočkař 1, bednářů 5, draxlíř (soustružník) 1, zednických a tesařských mistrů 7, mlynáři 4, mydláři 3, rukavičkář 1, koželuhové 3, jirchářů 5, kožešníků 4, tkalců 7, provazníci 3, pasíř 1, kameník 1, sklenář 1, kominík 1, tlačitel knih 1, vazač knih 1. Jest zde 5 hospod, dva kávovní domy.“

Důležitou událostí pro rozvoj města bylo přeložení krajského úřadu Přerovského kraje do Hranic, k němuž došlo roku 1783. Přítomnost vzdělaného, německy mluvícího a sociálně dobře situovaného úřednictva ovlivňovala atmosféru města poměrně významně. Občanské svobody, které Hraničanům přinesl rok 1848, se projevily postupem let rostoucí nacionalizací: v Hranicích existovala zhruba desetiprocentní německá menšina (z větší části tvořená hranickými židy), jejíž ekonomický a společenský vliv na konci 19. století převyšoval možnosti české většiny. Oporou německého živlu byla školská zařízení – Vojenský vyšší ústav výchovný (později Vyšší vojenská reálka) byl otevřen roku 1856, městské gymnázium založené roku 1871 bylo záhy poněmčeno, německá lesnická škola byla do Hranic přeložena roku 1896. V roce 1885 pak německá menšina ovládla i městskou samosprávu a následující boj místních Čechů o vládu nad městem má povahu zakladatelského mýtu moderních Hranic. Do českých rukou se samospráva vrátila roku 1903.

V roce 1864 žilo v 534 hranických domech 6.901 obyvatel.

 

20. století

Podobně jako zástavba narůstal i společenský život do dříve netušených rozměrů. Od roku 1850 spravovalo město zastupitelstvo se starostou v čele, jejich pravomoci velmi vzrostly se zrušením vrchnostenské správy a zavedením státní správy na úrovni okresů – dosavadní majitelé panství se změnili v pouhé majitele hranického velkostatku a Hranice se staly centrem politického a soudního okresu, jímž zůstaly až do roku 1960. Rychle se rozvíjel spolkový život a ve městě se etablovaly první politické strany – 1887 sociální demokraté, 1898 agrárníci, 1904 lidovci, 1905 národní socialisté, 1920 komunisté.

Zatímco v době rakousko-uherské monarchie byly politické spory často překryty česko-německým národnostním soupeřením, jež mělo mimochodem výrazně pozitivní dopad v oblasti rozvoje školství a kultury, po vzniku Československé republiky a marginalizaci německé menšiny (např. 1922 bylo zrušeno místní německé gymnázium) se naplno projevily ve fungování samosprávy. V letech 1934–1936 bylo dokonce zastupitelstvo neschopno usnášení a město řídil vládní komisař. Totéž se dělo v letech 1941–1945, tehdy ovšem nebyly na vině politické spory, ale okupace země nacistickým Německem. V roce 1942 byli hraničtí Židé deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů a hranická náboženská židovská obec zanikla. Německá menšina byla částečně vysídlena do Německa v roce 1946, z větší části pak byla asimilována.

Druhá polovina 20. století byla z větší části vyplněna fungováním socialistické samosprávy. Město se početně rozvíjí, páteří jeho fungování se stává několik velkých podniků – brožura o Hranicích z roku 1980 uvádí: „Národní podnik Sigma, nositel Řádu práce, vybudoval v prostoru za nádražím moderní podnik, dodává do všech světadílů čerpadla, jež získala už tři zlaté medaile na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Buduje rozsáhlé vodárenské celky. Hranická cementárna a vápenice, jejíž provoz zahajoval v roce 1954 sám president Antonín Zápotocký, produkuje kvalitní cement, eternitové vodovodní a kanalizační roury a krytinu. Moderní závod n. p. Severomoravské cihelny vyrábí pálenou krytinu a cihlové bloky. Závod Karnola s novým výkonným strojním vybavením a se stodesetiletou tradicí vyváží oblekové látky a šatovky. Šlechtitelská stanice květinářská oborového podniku Sempra pěstuje nové odrůdy skleníkových a zahradních květin. Závod Mechanizace traťového hospodářství ČSD plní důležité úkoly při údržbě železnic. V blízkosti moderní nádražní budovy ČSD se rozkládá nové autobusové stanoviště ČSAD.“

V průběhu vývoje socialistické verze sociálního státu pokračoval mohutný stavební rozvoj města, který se projevil rozsáhlým záborem zemědělské půdy pro výstavbu rodinných domů (i pro zahrádkářské kolonie a garáže) i asanacemi staré zástavby, na jejímž místě vyrostla panelová sídliště. Jen v letech 1945–1980 bylo postaveno 327 rodinných domů a 2450 bytů státních, podnikových a družstevních. Tzv. individuální i hromadná výstavba produkovala a produkuje budovy, jež se nám dnes jeví svou dominující užitkovostí jako fádní či přímo nevzhledné. Ve stejném duchu byla tzv. adaptována celá řada starších objektů s historickými fasádami.

Po politickém převratu na konci roku 1989 ovládly samosprávu občanské strany. S výjimkou volebního období 1998–2002, kdy byla na severozápadním okraji města vybudována průmyslová zóna a po delší přestávce opět začala hromadná bytová výstavba, byly hlavní investiční akce zaměřeny především na rekonstrukci historického jádra města, jež bylo roku 1992 prohlášeno městskou památkovou zónou se všemi pozitivy i negativy, které s sebou úřední ochrana památek nese. Nejvýznamnější byla v tomto ohledu adaptace hranického zámku pro potřeby Městského úřadu. Obecně byla redukována síť kulturních a předškolních zařízení, v posledních letech se ovšem tento trend částečně zvolna obrací. Roku 2001 žilo v Hranicích 17.125 obyvatel (v 1.659 domech) a dalších 2.545 v místních částech (Drahotuše, Lhotka, Rybáře, Slavíč, Středolesí, Uhřínov, Valšovice, Velká), administrativně připojených k městu v letech 1975 a 1976.

text: www.tichy-typ.cz, foto: Milan Mráz, Jiří Necid