Cesta: Město, historie a památky / Významné osobnosti / Golian Ján


Ján Golian

(26. 1. 1906 Dombovár – 1945 Německo?)

Československý generál, velitel 1. čsl. armády na Slovensku

 

Narodil se v jihomaďarském městě Dombovár, kde v roce 1906 pracoval jeho otec Rudolf Golian (1873–1931) jako opravář zemědělských strojů na tamějším velkostatku. Budoucí generál pocházel z desíti dětí, z nichž se dospělosti dožilo jen pět. Po zhoršení pracovních podmínek se rodina vrátila na Slovensko a trvale se usadila v Trnovci nad Váhem.
Ján navštěvoval internátní maďarskou nižší střední školu řádu Školních bratří v Bojné u Topolčian. Po jejím ukončení pokračoval ve středoškolských studiích na průmyslové škole strojnické v Bratislavě, kde si kondicemi a pomocnými pracemi v divadlech téměř dokázal financovat studia, aby nekomplikoval složitou hmotnou situaci rodičů. Z finančních důvodů nenastoupil vysokoškolská studia na Vysoké škole technické v Brně, ale přihlásil se do Vojenské akademie v Hranicích. Akademii absolvoval v letech 1925–1927 a byl jmenován poručíkem dělostřelectva Československé armády.
Jeho budoucí kladný vztah k Československé republice podstatně ovlivnilo, že sloužil v posádkách na území dnešní České republiky a že se roku 1934 v Praze oženil s vlastenecky založenou Češkou Jarmilou Peterkovou, dcerou čáslavského právníka JUDr. Antonína Peterky. Roku 1937 byl povolán ke studiu Válečné školy v Praze a o rok později jmenován důstojníkem generálního štábu. Po Vídeňské arbitráži připadl Trnovec, kde žila jeho ovdovělá matka a starší bratr, horthyovskému Maďarsku. Dvě sestry emigrovaly do Brazilie. Jána Goliana to utvrdilo ve vstřícném postoji k myšlence společného státu Čechů a Slováků a v kritickému názoru na perspektivu Slovenské republiky vzniklé z libovůle nacistického Německa. Zůstal ve slovenské armádě, ale tajně pomáhal uprchlíkům z Protektorátu při přechodu Slovenskem do emigrace a roku 1944 se postavil do čela vojenských příprav Slovenského národního povstání.
V dubnu 1944 byl londýnskou vládou potvrzen jako velitel vojenské odbojové organizace na Slovensku. Pokoušel se koordinovat začátek povstání s představiteli Rudé armády i vedoucími činiteli partyzánského hnutí na Slovensku, řídícími se sovětskými instrukcemi. To se však nezdařilo, stejně jako ztroskotalo ozbrojené protinacistické vystoupení dvou východoslovenských divizí, které měly umožnit přechod sovětské armády Dukelským průsmykem. Po invazi německých nacistických jednotek na Slovensko byl nucen vydat příkaz k zahájení povstání ve chvíli, kdy jeho vojenský úspěch byl téměř vyloučen. Přesto nacistům potlačení povstání trvalo dva měsíce. Od 1. 9. 1944 do 7. 10. 1944 byl Golian velitelem 1. čsl. armády na Slovensku. 5. 10. 1944 byl povýšen na brigádního generála. 7. 10. 1944 převzal velení armády generál Rudolf Viest a Golian se stal jeho zástupcem. V noci z 27. na 28. 10. 1944 vydali oba generálové v Donovalech rozkaz povstaleckým jednotkám, aby přešly na partyzánský způsob boje. 3. 11. 1944 byli obklíčeni v Pohrobském Bukovci nacisty a slovenskými gardisty a pod hrozbou, že v případě ozbrojeného odporu bude obec vypálena, se vzdali.
Golian byl vyšetřován v Banské Bystrici a Bratislavě. Poté byl převezen do Berlína a odsouzen k trestu smrti. Byl vězněn v koncentračním táboře Flosenbürg. Stejně jako gen. Viest zemřel za nejasných okolností, pravděpodobně při osvobozování tábora. Těla generálů se nikdy nenašla. Po válce se Jarmila Golianová (1913–1995) cestou mezinárodního Červeného kříže pokoušela osud manžela objasnit. Po únoru 1948 byla zatčena, odsouzena za údajné vyzvědačství a v komunistických věznicích protrpěla více než 6 roků. Po roce 1989 se pravidelně zúčastňovala setkání vězňů komunistických mučíren, bývalých důstojníků Vojenské akademie v Hranicích.

text: Václav Bednář