Cesta: Město, historie a památky / Významné osobnosti / Haller Józef


Józef Haller von Hallenburg

(13. 8. 1873 Jurczyce – 4. 6. 1960 Londýn)

Polský generál, ministr polské vlády v londýnském exilu

Narodil se na velkostatku Jurczyce u Krakova jako třetí dítě šlechtice a majitele statku Henry Hallera von Hallenburg. Prapředkem rodu byl knihkupec Jan Haller (1463–1525), zakladatel polského knihtisku a majitel prvního polského nakladatelství v Krakově. Po rozdělení Polska se Joszefovi předkové aktivně zúčastnili několika protiruských povstání a museli uprchnout do rakouské Haliče. Józef spolu se sedmi sourozenci vyrůstal do devíti let v národně uvědomělé a hluboce věřící rodině. Roku 1882 se rodina přestěhovala do Lembergu (Lvova). Na zdejším německém gymnáziu zahájil Józef středoškolská studia. Pokračoval v nich na vojenských internátních školách. Nižší vojenskou reálku absolvoval v Košicích, v letech 1889–1892 dokončil středoškolská studia v Hranicích na Vyšší vojenské reálce. Z Hranic odešel do Vídně na katedru dělostřelectva Technické vojenské akademie. Roku 1895 byl vyřazen v hodnosti podporučíka dělostřelectva 2. třídy. Do roku 1910 sloužil u c.k. dělostřeleckého pluku č. 11 ve Lvově a Stanislavi. V hodnosti kapitána byl velitelem školy jednoročních dobrovolníků dělostřelectva. Prosadil zavedení polštiny jako vyučovacího jazyka a dosáhl vynikajícího hodnocení školy, což bylo doceněno udělením nejvyššího vojenské medaile za zásluhy Signum Laudis.
Roku 1910 odešel do zálohy a věnoval se veřejně prospěšné činnosti. Byl jmenován inspektorem farmářské asociace, pořádal odborné agronomické i chovatelské kurzy pro zemědělce. Stál u počátků polského skautského (harcerského) hnutí a tělovýchovné organizace Sokol. Během 1. světové války bojoval na ruské frontě v polských legiích na straně Centrálních mocností. Nesouhlasil však s uzavřením Brest-litevského míru a 15. 2. 1918 přešel s podřízenými polskými jednotkami frontu a spojil se s jednotkami Poláků v Rusku. V hodnosti generála velel samostatnému II. polskému sboru na Ukrajině. V noci z 10. na 11. 5. 1918 byl sbor napaden německými vojsky a po celodenní bitvě byl donucen kapitulovat. Józef Haller unikl zajetí, přes Rusko odjel do Francie, kde se ujal velení tzv. Modré armády, nejpočetnější polské vojenské jednotky v exilu, uznané vítěznými státy Dohody za základ branné moci budoucího polského státu.
V roce 1919 byla Modrá armáda (70.000 vojáků) převezena z Francie a začleněna do struktury polské armády. Zúčastnila se vítězné polsko-ukrajinské války o východní Halič a Volyň. Během polsko-bolševické války 1920 gen. Haller velel jednotkám, bránícím předpolí Varšavy. Později byl velitelem severovýchodní fronty, kde byla rozdrcena útočící jezdecká armáda gen. Buďonného a zahnána za řeku Bug. 1923–1926 byl generálním inspektorem polského dělostřelectva. 1926 byl generálem Pilsudskim z armády propuštěn. Připojil se k politické opozici ve vedení sociálně-demokratické strany. Po zářijové porážce 1939 emigroval do Francie. V letech 1940–1943 zastával funkci ministra osvěty ve vládě Wladyslawa Sikorského v emigraci. V roce 1945 se do Polska pod sovětským vlivem nevrátil. Bratranec Józefa, generál Stanislaw Haller von Hallenburg (* 1872), byl v roce 1940 spolu se dalšími čtrnácti polskými generály bestiálně zavražděn na příkaz J. V. Stalina v Katynském lese. Popel Józefa Hallera, považovaného za zakladatele polské armády, byl převezen do vlasti teprve roku 1993 a pietně uložen v kryptě kostela sv. Anežky v Krakově.

text: Václav Bednář