Cesta: Město, historie a památky / Významné osobnosti / Jaroš Otakar


nadporučík (kapitán in memoriam) Otakar Jaroš

(1. 8. 1912 Louny – 8. 3. 1943 Sokolovo, Ukrajina)

První zahraniční Hrdina Sovětského svazu, velitel obrany v bitvě u Sokolova

 

Narodil se v rodině Františka Jaroše, vyučeného zámečníka, povoláním železničáře – byl topičem, později strojvůdcem parní lokomotivy. Otakar měl čtyři bratry. Dětství a mládí prožil v Mělníku, kam byl otec z Loun přeložen. Již v dětském věku projevoval neobyčejný zájmem o sportovní aktivity a technické novinky. Závodně se věnoval veslování a gymnastice, příležitostně reprezentoval školu i ve fotbalu, hokeji a lehké atletice.

Po ukončení povinné školní docházky přestoupil na mělnické gymnázium, ze kterého však ve třetím ročníku z důvodu nevyhovujícího prospěchu z latinského jazyka odešel. Přes tento neúspěch rodiče nadále finančně zajišťovali Otakarova studia. V osmnácti letech začal studovat soukromou odbornou Vyšší elektrotechnickou školu v Praze. Školu úspěšně ukončil v roce 1934 a nastoupil základní vojenskou službu.

Byl zařazen k 3. telegrafnímu praporu pěšího pluku č. 17 v Trnavě, kde absolvoval poddůstojnickou školu. V hodnosti desátníka pokračoval ve vojenském vzdělávání na škole pro důstojníky v záloze v Turnově. Tuto školu absolvoval s výtečným prospěchem a byl povýšen na podporučíka telegrafního vojska. 1. 9. 1936 nastoupil do dobrovolné činné služby a byl přijat ke studiu Československé vojenské akademie v Hranicích. Ohrožení republiky nacismem nabízelo příležitost absolvovat akademii ve zkráceném běhu u zájemců, kteří úspěšně absolvovali školu důstojníků v záloze. U telegrafního vojska bylo takových akademiků 39. V závěrečném hodnocení se mezi nimi Otakar Jaroš umístil na 9. místě, celkovým součtem bodů 444 (prvý z absolventů dosáhl 498 bodů).

29. srpna 1937 byl Otakar Jaroš jedním z 32 frekventantů povýšených na poručíka telegrafního vojska. Službu nastoupil u telegrafního praporu č. 4 v Prešově. U tohoto útvaru sloužil až do likvidace Československé armády nacisty. Poté se vrátil do Mělníka. Do zaměstnání dojížděl do Náchoda, kde pracoval na telegrafním oddělení poštovního úřadu a připravoval se na odchod do emigrace. Státní hranici překročil na Ostravsku 12. 8. 1939 a 24. 8. 1939 byl přijat v Bronowicích ve funkci velitele telegrafní roty do československého legionu. Se skupinou pplk. Ludvíka Svobody přešel po intervenci Sovětské armády do východního Polska do sovětské internace. Od června do srpna 1941 působil jako radista u československé vojenské mise vedené plk. Heliodorem Píkou. V říjnu 1941 byl povýšen na nadporučíka. V Buzuluku se prezentoval 7. 2. 1942. Byl jmenován velitelem 1. pěší roty 1. Čsl. samostatného pěšího praporu. Patřil k náročným, ale oblíbeným velitelům. S 1. rotou praporu velel obraně vesnice Sokolovo, kterou jeho vojáci udrželi několik hodin v boji s útočícími německými tanky a obrněnými transportéry. Padl u svého velitelského stanoviště 8. 3. 1943.

Za vzorné splnění bojových úkolů, prokázanou odvahu a hrdinství mu byl 17. 3. 1943 jako prvnímu cizinci udělen titul Hrdiny SSSR in memoriam a Leninův řád. Byl rovněž vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a řadou dalších vyznamenání a medailí. 5. 5. 1943 byl in memoriam povýšen na kapitána pěchoty. V komunistickém období se nezaviněně stal ikonou tzv. lidové armády, ačkoliv se netajil kritickým postojem k stalinskému totalitnímu systému v SSSR a bránil pokusům o zavedení sovětských zvyklostí a norem v československé jednotce. Jeho hrdinství a hluboká láska k vlasti si zasluhuje úctu a uznání i v dnešní době. V Hranicích připomíná památku kpt. Jaroše sídliště vybudované na počátku 60. let 20. století.

text: Václav Bednář