Cesta: Město, historie a památky / Významné osobnosti / Klapálek Karel


Armádní generál Karel Klapálek

(26. 5. 1893 Nové Město nad Metují – 18. 11. 1984 Praha)

Ruský legionář, hrdina od Tobruku, československý generál.

 

Narodil se v rodině prostého železničáře, který zemřel, když bylo budoucímu generálovi 8 let. Ovdovělé mamince zůstalo 5 dětí. Rodina trpěla velkou bídou, přesto se matka snažila zabezpečit dětem vzdělání. Karel po vychození obecné školy navštěvoval české státní reálné gymnázium v Praze a roku 1911 vykonal maturitní zkoušku. Nastoupil jako účetní v továrně na výrobu čerpadel. 1915 byl však zmobilizován a jako jednoroční dobrovolník odeslán na ruskou frontu. Již za měsíc upadl do zajetí a jako jeden z prvním zajatců vstoupil do České družiny – vojenské jednotky, bojující po boku ruské armády proti centrálním mocnostem ještě před vznikem čsl. legií. 2. 7. 1917 se vyznamenal v bitvě u Zborova a byl povýšen do hodnosti praporčíka. Absolvoval sibiřskou anabázi legií, při níž ve funkci velitele roty a později praporu podstoupil řadu bojů s bolševiky a vážně onemocněl tuberkulózou.

Do vlasti se r. 1920 vrátil v hodnosti kapitána ruských legií. Po zlepšení zdravotního stavu nastoupil činnou službu a vystřídal řadu posádek v Čechách, na Slovensku i na Zakarpatské Ukrajině, kde se v Užhorodě seznámil i se svou budoucí manželkou, spisovatelkou Olgou Košutovou-Klapálkovou (1901–1989).

30. 9. 1932 byl v hodnosti majora pěchoty přemístěn do Československé vojenské akademie v Hranicích. Vyučoval taktiku, roku 1933 byl povýšen na podplukovníka a převzal velení praporu vojenských akademiků. Stal se tím nejbližším spolupracovníkem i přítelem velitele akademie, generála Otakara Zahálky. Z Hranic byl přeložen v listopadu 1937 na pozici zástupce velitele pluku v Českých Budějovicích, kde se po okupaci nacisty ujal řízení ilegální Obrany národa.

Před zatčením uprchl v květnu 1940 do zahraničí a v hodnosti podplukovníka velel 11. východnímu československému praporu při obraně Buzuluku. Po skončení bojů v severní Africe odešel do Anglie a působil jako zástupce velitele Čs. samostatné obrněné brigády. Roku 1944 se dobrovolně přihlásil k československé jednotce v SSSR. Zúčastnil se karpatsko–dukelské operace. V dubnu 1945 byl jmenován velitelem 1. čsl. armádního sboru. V průběhu bojů byl dvakrát zraněn.

V letech 1945–1950 byl velitelem vojenské oblasti 1 – Praha. 1. 4. 1946 byl povýšen na armádního generála. V únoru 1948 se společně s arm. gen. Ludvíkem Svobodou zúčastnil ustavení tzv. Ústředního akčního výboru NF, čímž podpořil komunistický puč. V červnu 1948 vstoupil do KSČ, ale snažil se zabránit vylučování vojáků západního odboje z řad armády. 1951 byl předčasně penzionován, 20. 11. 1952 zatčen a uvězněn. Byl vyloučen z KSČ a v listopadu 1954 odsouzen na 6 let vězení a ztrátě majetku za údajné sabotování Košického vládního programu. Z vězení byl propuštěn 1956 a rehabilitován na přímou intervenci N. S. Chruščova a maršálů Žukova a Koněva. Roku 1968 obdržel Zlatou hvězdu Hrdiny ČSSR a vydal knihu pamětí Ozvěny bojů.

text: Václav Bednář