Cesta: Město, historie a památky / Významné osobnosti / Korda Alexander


Alexander Korda

(18. 4. 1907 Vrútky – 13. 9. 1958 Brno)


Zástupce velitele Československé vojenské akademie v Hranicích, účastník protinacistického a protikomunistického odboje.


Narodil se ve Vrútkách v rodině Eugena Kordy a Zuzany, rozené Sekerkové. Eugen Korda byl železničním úředníkem, maminka Zuzana se v domácnosti starala o šest dětí. Alexander byl nejstarší syn. Rodina Kordových patřila k nejstarším vrúteckým rodinám.
Budoucí zástupce velitele VA Hranice absolvoval 1923–1927 Vyšší strojnickou školu v Košicích. 1. 10. 1927 nastoupil vojenskou prezenční službu v Ružomberoku, odkud byl odvelen do Školy důstojníků horského dělostřelectva v záloze v Domažlicích. V letech 1929–1931 absolvoval v Hranicích Československou vojenskou akademii. V hodnosti poručíka dělostřelectva dokončil odborné vzdělávání v aplikační dělostřelecké škole při Dělostřeleckém učilišti Olomouc (1932–1933). Do roku 1939 sloužil jako voják z povolání v různých posádkách předmnichovského Československa. Po vzniku Slovenské republiky v březnu 1939 byl převelen ke slovenské armádě a 17. 5. 1939 povýšen na stotníka (kapitána). Byl zařazen do funkce instruktora vojenského výcviku pro Hlinkovu gardu v Trnavě. To odmítl a byl za trest převelen na funkci velitele židovského pracovního oddílu v Kežmaroku. Nepodlehl dobovému antisemitismu a všemožně perzekuovaným pomáhal. Proto byl záhy od pracovního oddílu přeložen k běžnému útvaru. V Kežmaroku se stal se členem skupiny, která napomáhala do emigrace uprchlíkům z poraženého Polska. Při této činnosti se seznámil s Helenou Karpjakovou (1917–2011), dcerou hoteliéra ve Vysokých Tatrách. V roce 1940 se stala jeho manželkou a statečnou družkou v těžkých zkouškách jejich společného života. Po přepadení Sovětského Svazu nacisty byl Alexander Korda nasazen od 6. 7. 1941 do 19. 9. 1941 na východní frontu. Dvouměsíční pobyt na obsazeném území SSSR zásadně ovlivnil jeho politické názory a chování v dalších letech. Stal se nesmiřitelným odpůrcem nacistické rasové ideologie, ale plně si uvědomil i nebezpečí hrozící demokratickému rozvoji Čechů i Slováků od stalinské komunistické diktatury. Po návratu na Slovensko se zapojil do odbojové činnosti. Patřil k zakládajícím členům důstojnické skupiny Victoire (podzim 1941), v té době jediné vojenské organizace na Slovensku, připravující protivládní povstání armády. Služebně působil do konce roku 1943 jako velitel dělostřelecké skupiny Vojenské akademie v Bratislavě. Od začátku roku 1944 byl velitelem Vojenského výcvikového tábora Lešť (Oremov Laz). Úzce spolupracoval s pplk. Janem Goliánem a dalšími vojenskými organizátory Slovenského povstání. Materiálně podporoval i sovětské partyzány. Byl v kontaktu s jejich velitelem majorem P. A. Veličkou. V průběhu slovenského povstání velel 25. pěšímu praporu 1. čs. armády na Slovensku, zasazenému v obranných bojích v okolí Krupiny a Zvolena. 1. 10. 1944 byl povýšen na podplukovníka. Při ústupu do hor byl 19. 11. 1944 vážně zraněn a upadl do německého zajetí. Byl vězněn v Bratislavě a odtud převezen do zajateckého tábora Stammlager XVII/A v Kaisersteinbruchu v rakouském Burgelandu. Ze zajetí se vrátil s podlomeným zdravím koncem května 1945. Již 6. 6. 1945 nastoupil činnou službu velitele 4. minometné brigády ve Zvoleně. Za odboj proti nacistům byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939, Řádem Slovenského národního povstání 1. třídy (1945) a Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem (1946).
31. 10. 1945 nastoupil v Hranicích funkci zástupce velitele Československé vojenské akademie. 1. 10. 1946 byl povýšen na plukovníka a jeho roční hodnocení bylo výtečné. V roce 1947 se postavil do čela demokraticky smýšlejících velitelů a akademiků, odmítajících stále otevřenější podřizování armády politickým cílům KSČ. Když v létě 1947 komunisté zvrátili výsledky slovenských parlamentních voleb 1946 provokativní diskreditací části vedení vítězné Demokratické strany, založil v Hranicích tzv. Československou společnost. Měla umožnit pravdivé poznání slovenských poměrů a zkvalitnit v akademii vztahy Čechů a Slováků. Hned po únoru 1948 byl odvolán z Hranic a přemístěn na nižší funkci do Mladé Boleslavi. Zůstal však ve styku s přáteli z řad bývalých podřízených ve vojenské akademii a ujal se vedení ilegální organizace, která navázala kontakty s občanskými protikomunistickými skupinami, organizovala odchody ohrožených vlastenců do emigrace a podávala zprávy představitelům protikomunistického exilu. V květnu 1949 byla činnost skupiny prozrazena. Plk. Korda a 6 dalších členů bylo zatčeno a podrobeno brutálním výslechům. 12. 9. 1949 byl rozhodnutím Státního soudu v Praze odsouzen k těžkému žaláři na doživotí. Jeho utrpení drakonickým rozsudkem neskončilo. V prosinci 1950 byl převezen k dalším výslechům do Prahy a podroben bestiálnímu mučení, z jehož následků se již nezotavil. 13. 9. 1958 zemřel ve věku 51 let ve vězeňské nemocnici v Brně. Barbarsky byla pronásledována i rodina Alexandra Kordy. Manželka Helena byla vězněna 10 let (1950–1960), byli uvězněni bratr Alexandra Kordy, dvě jeho sestry i jejich manželé. Špičkový slovenský architekt, profesor architektury na bratislavské Vysoké škole technické Eugen Kramár (1914–1996), manžel Alexanderovy sestry Ruženy, byl odsouzen na 14 let a v komunistických mučírnách odseděl přes 10 let. Ruženu Kramárovou odvlekli do vězení v roce 1951 od tří malých dětí. Nejmladší dcera měla 11 měsíců.
Rehabilitace se Alexander Korda dočkal teprve v říjnu 1990. Byl povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. Jeho jménem byl pojmenován vojenský útvar ve výcvikovém prostoru Oremov Laz. 1. 1. 2008 mu prezident Slovenské republiky udělil Kříž Milana Rastislava Štefánika 1. třídy in memoriam – za zásluhy o obranu Slovenské republiky s nasazením vlastního života. Hranice si připomenuly 100. výročí narození Alexandra Kordy 18. 4. 2007 odhalením pamětní desky před vchodem do bývalé Vojenské akademie.

text: Václav Bednář